Bibiana Horváthová - Žena s ohněm v těle

Tomáš Kostečka                                                                      Leeds 22.05.2020




































Bibiana je živel. Znám ji už pár let. Osobnost, které je vždy a všude plno. Nelze ji přehlédnout. Její hlas a smích vám z uší jen tak rychle neodezní. Né každý je na setkání s tak silnou osobností připraven. Ať jsou reakce na její individualitu jakékoliv, o jejím nasazení pro československou komunitu v Sheffieldu není pochyb.


Vytáčím její číslo a už teď vím, že se i já po letech o ní dozvím něco nového.


Ahoj Bibiano, jak se máš v dnešní divné době?


Pro dnešní dobu je hodně důležité, aby člověk věděl, kým je, proč tu je a co tu vlastně dělá. Pokud si tohle ujasní, tak má napůl vyhráno. Prvotní je, aby byl člověk v pohodě a to za jakýchkoliv okolností. Pak mohu pomáhat ostatním. A když bych pomohla jednomu dítěti, jednomu člověku, jedné rodině za týden, tak je to perfektní. Samozřejmě já těch případů řeším daleko víc, ale u toho jednoho případu lidského osudu to vždy začíná.


 

Odkud pocházíš a jaké bylo tvé dětství?


Jsem z Krompachů, ze Spiše, z rodiny sipssen deutsch po otci. Osobně se stále považuji za čechoslovenku. A naše rodina je rozeseta po celém světě. V dětství mě hodně ovlivnil sport. Můj otec, který byl mou spřízněnou duší, mě vedl k fair play. Naučil mě, že člověk buďto umí, a nebo ne a to by mělo být jediné na čem ve smyslu práce záleží. Vyrůstala jsem ve světě mužské logiky a to mě do budoucna hodně poznamenalo. Doufám že pozitivně.



Jaká byla léta studií? 


Vystudovala jsem pedagogiku v Bánské Bystrici. I prestože pocházím z malého města, naše rodina vždy dbala, abychom měli vzdělání a to nejen formální, nýbrž abychom se vzdělávali stále. Můj otec a už i jeho otec, jak si pamatuji, vždy říkávávali: “Svět je mnohem větší než malé Slovensko.” Odtud asi ta touha k dálkám …. 


Ve studiu jsem pokračovala pak až po příchodu do Velké Británie. Vlastně stále studuju.



A jak si myslíš, že viděli Bibianu Horváthovou její tehdejší spolužáci?



Asi jako blázna, který jde vždy proti zdi a má potřebu se každého zastat. Pamatuju, že po letech jsem potkala jednu kamarádku, která od dětství trpěla tělesným handikepem. Ona mi na podiu po nějakých 20-ti letech poděkovala za to, že jsem se jí zastala. Pro mě to bylo tehdy normální. Brala jsem to jako povinnost vůči Fair Play. A tato kamarádka před sálem plných lidí sdělila, že vlastně díky mně získala tu sílu bojovat za své vzdělání. Dnes má ukončené magisterské vzdělání, vystudovala filozofii. To jsou momenty, kdy si člověk řekne, že je ostatním užitečný a své místo na tomhle světě si prostě zaslouží, alespoň na čas…


Spolužáci mi říkali Bibka-rybka, protože jsem vždy plavala proti proudu a ustálenému socialistickému pořádku.  Smích



Co jsi dělala, než jsi přišla do Británie?



Pracovala jsem ve zvláštní škole ve Spišských Vlachov, kde byl i dětský domov. Většinou tam byly romské děti a ty jsem učila. Ale kromě pedagogiky tam samozřejmě byla i potřeba práce v sociální oblasti. 


Otec se mi vždy smál, protože vše co jsem vydělala, jsem zas utratila za ty děti a komunitu. 


Tak mi doma říkávali ty charito na dvou nohách a já jsem si to škádlení musela nechat líbit, jelikož měli pravdu. Ostatně dělám to stále. Ale řeknu vám, není to moc praktické. Smích.




Jaký byl tvůj příchod do Británie a první postřehy z anglického prostředí?



Do Anglie jsem přišla studovat. V té době to šlo většinou přes agenturu jako au-pair. Pamatuju si, že jsem přijela takovým malým autobusem. Řekli, že to bude Londýn, no a bylo to dvě a půl hodiny od Londýna. Studovala jsem Sallisbury College. Nezapomenu, jak mi řekli, tady máš auto. Ja byla zděšená z velmi úzkých cest a malých kruháčů. Pro můj ohromný Citroen kombík snad až přespříliš úzkých.  Prvním cílem mého výletu byl samozřejmě Stonehenge. Milovala jsem apple crumble, který mi paradoxně připomínal domov. 




Co vztahy, lásky?


Tak jako do všeho jdu po hlavě, tak i do toho zamilováni jsem vždy šla po hlavě. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že ta druhá strana to né vždy vidí stejně. Prostě jak angličané říkají, nosila jsem srdce na rukávě.


Důležité je, aby lidé ve svých vztazích věnovali čas tomu druhému a zajímali se o jeho identitu. V případě, že se jednomu jedná jen o tu fyzickou schránku člověka, tak ten vztah dlouho nevydrží.


Vím, že záběr Bibianiny práce je hodně široký od překladu, tlumočení, pedagogické práce až po mediační servis poskytovaný rodinám v krizových situacích. Nicméně se chci dozvědět, co právě teď dělá a s čím zápasí.


Bibiano, co je největší téma tvé současné práce? 


Témat je nespočet, ale jestli se mě ptáš na jednu věc, která by ulehčila moji práci, bude to rozhodně prevence a šíření potřebných informací. Mnoho životních tragédií, které denně řeším, je zapřičiněno nedostatkem informací. Jsem si jistá, že kdyby lidi měli dostatek informací a chápali by je, mé práce by podstatně ubylo. Samozřejmě by jí i tak bylo dost… smích


Většina případů je zaviněná nerovnými podmínkami při poskytování podpory pro evropské občany. To představuje mnoho problémů v komunitách. 




























Jak se nabíjíš potřebnou energií na další týdny? I oheň potřebuje dřevo, aby neuhasl.


Ono to je moje poslání, práce mě tak trochu dobíjí, ale samozřejmě je tam převys, který kompenzuju setkáváním se s přáteli - v této době bohužel jen přes telefon či video hovory.

Samozřejmě rodina, partner a děti, to je studna energie nevyčerpatelná.



Už jsme zde probrali lásky. Jak češi říkají: “Láska prochází žaludkem.” Proto se tě chci zeptat, jaké je tvé nejoblíbenější jídlo? 


Rozhodně česká a slovenská kuchyně, spišské pyrohy. A miluju i marockou kuchyni, lamb tagine, a různé středomořské pochoutky.

Jídlo mám ráda. Je to pro mě ale víc o stolování a lidech sedících za společným stolem. Jíst samotnou mě nebaví.



Které místo na planetě máš nejraději a proč? 


To je otázka! Kdybych měla zavřít oči a představit si, kde bych chtěla být? Počkej zkusím to. (pauza) Jednoznačně Praha a její malé uličky, posezení s přáteli, kterých mám v Praze mnoho.

Z anglickým měst by to bylo rozhodně Salisburry. Je mým takovým anglickým domovem.



Má člověk s tvými zkušenostmi stále ještě sny? 


Smích.. Když už nemáš sny, tak jsi na půl mrtvý.



Je něco, co bys chtěla změnit na svém životě? 


Někdy bych chtěla vrátit čas, ale…. Snad abych nebyla tolik zavislá a nemusela stále vysvětlovat své myšlenky, ospravedlňovat vlastní názory a nemuset se cítit trapně za upřímnost.



Jaký bude život Bibiany Horváthové za takových 10-15 let? 


A co si myslíš ty? Někdy bych chtěla mít křištálovou kouli. Já vážně nevím. Snad si udržím své přátele, možná napíši knihu o svém životě, emigraci a lidských příbězích, které jsem měla možnost poznat a být alespoň na chvilku jejich součástí.



Jaké máš moto, nejoblíbenější citát?


Snad, že není všechno zlato co se třpytí.



Diky za rozhovor. 



To byla Bibiana Horváthová

Starostka České obce v Sheffieldu.

Překladatelka, tlumočnice, mediatorka, pedagožka,

nevlastní matka na plný úvazek.


Autor: Tomáš Kostečka

Foto:Tomáš Kostečka / Bibiana Horváthová soukromý archív

Editor:Lucie Scherksová

ComeniusUK Copyright © All Rights Reserved