Veronika Machalová – Život mezi extrémy

Tomáš Kostečka                                                                      Leeds 29.05.2020
























Veronika Machalová je lékařkou a matkou dvou dětí. Její život se vždy pohyboval v polarizaci úspěchu a tragédie. Dnes už je její život více ustálený. Pracuje jako dětská lékařka v oboru komunitní pediatrie, vede českou školu ve Warwicku. Jako svobodná matka má jen jednu prioritu a tou je štěstí jejich dvou synů William (7) a Joseph (1,5).


Po redakční uzávěrce mi Veronika sdělila, že je ve třetím měsíci těhotenství a prý to bude holčička. Moc gratuluji!

 

Veroniku znám již tři roky, potkali jsme se v rámci Asociace Českých a Slovenských škol ve Velké Británii.

Volám Veronice, čekám, než oškrábe zeleninu. Její syn William má kulinářský koníček. Při poslechu jeho požadavků je jasné, že se zrodila nová hvězda tohoto oboru. Whatch out Gordon Ramsay!


Zelenina je oškrabaná, nakrájená a my můžeme začít…


Ahoj Veroniko, jak se máš?


Tak slyšíš, jako matka, která má doma pozici pomocné síly, ve volném čase myju nadobí, škrábu zeleninu, učím se dranžírovat ryby, ale většinou loupu brambory. Smích…


Ale jinak jsem šťastná, když jsou štastní všichni moji blízcí. Smích.


Veronika má v oblibě film Jiřího Hubače, kde si v jedné z rolí zahrál i Ondřej Vetchý, její oblíbený herec.


Veroniko odkud pocházíš?


Jsem holka z venkova, z Plésné u Chebu. Můj děda vždycky říkal, nezapomeň, že jsi doktorka z vesnice.


Jak jsi se ocitla v Anglii? Co bylo hlavním důvodem, proč jsi si zvolila Velkou Britanii pro svůj další život?


Tak jasně, to byla má profese, co mě sem přivedla. I když jsem studovala v dobách čerstvého komunismu, zdravotnictví ještě stále fungovalo po starém způsobu. Z platu začínajícího lékaře v Čechách bych v Praze nepřežila. V té době to byla almužna a člověk by za ni nezaplatil ani nájem za garsonku.  


Pocházím z né zcela funkční rodiny. Nikdy jsem neměla nějakou extra podporu či zázemí. V dobách studia jsem si vše financovala sama, takže zatím, co mí spolužáci jezdívali na víkend domů, já měla brigády. Prodávala jsem v Carrefour párky, rozdávala je dětem zadarmo, pak mě vyhodili. Smích...


Cizina byla pro mě jediná volba a Anglie zas není tak daleko, abych musela odstřihnout pouto s Českem.


Vím že jsi během studií byla na stáži v Egyptě jaké to bylo?


Byla ta dobrá škola. Zdravotnictví je v Egyptě plné extrémů, privátní nemocnice jsou dlážděny zlatem, ve státních čekají pacienti ve frontách v prašných ulicích a jsou rádi za paralen. Já byla samozřejmě ve statní…


Působila jsem na dětském oddělení gastroenterology. To byl obor, který jsem vždy chtěla dělat. V Egyptě jsem zažila i teroristické útoky. Bylo to hodně náročně po všech stránkách.

 

Jaké byly tvé začátky v Británii, měla si na růžích ustláno?


Né, to né, možná tak na těch trnech. Přiletěla jsem sem bez atestace, měla jsem v plánu si jí udělat tady. Počítala jsem s nějakými možnými překážkami. Ale to, že budu rok pracovat na stavební firmě, uklízet předváděcí domy a podávat cihly, jsem nečekala.


Vyžebrala jsem si, abych mohla dělat dobrovolnici v nemocnici. Říkalo se tomu Clinical Attachment a to mě stálo 100 liber měsíčně, které jsem samozřejmě neměla. Tak jsem přibrala práci navíc. Můj den vypadal asi takhle, ráno jsem vstala, jela do WHS – síť obchodů- umejt záchody, pak na snídaňovou směnu do Subway, ve dvanáct jsem skončila. V jednu jsem byla v nemocnici až do sedmi a od osmi zase za pultem v Subway až do ranních hodin. Takhle jsem to dělala rok a pořád doufala, že mě příjmou do atestačního programu.


V době, kterou Veronika popisuje, bylo ve Velké Británii takřka nemožné pro absolventy českých lekařských fakult atestační proces zahájit.


Naštěstí, mě jedna lékařka informovala o možnosti si o post training zažádat. Stále jsem ale čekala jsem na registraci  České lékařské komory. Prosila, psala jsem i do Čech ministru zdravotnictví. Po několika měsících jsem uspěla. Ale rozhodnutí o přijetí do atestačního programu stále nepřicházelo.


V Subway mě zatím nabídli povýšení na managera, což jsem musela odmítnout, čekala jsem přeci přijetí do atestačního programu. Majitel vykulil oči, nevěřil, že mu doktorka rok meje pekáče a podlahu.

Rozhodovala jsem se, zda to všechno nezabalit…

 

Takže dostala si to místo nakonec?


Nakonec ano, oznámili mi to hlasovou zprávou, kterou jsem si poslechla po příletu na Stanstead. V době, když už jsem byla napůl přestěhovaná zpět v Čechách a do Anglie jsem si letěla pro pár posledních věcí. Hlas na záznamníku mi sdělil, že jsem byla vybrána a následující den mám přijít na přijímací pohovor. K interview jsem dorazila v džínách, veškeré slušné oblečení už viselo ve skříních v Plesné, navíc jsem byla totálně nevyspalá. Ale vzali mě.

 

Veroniko a chtěla jsi vždy být lékařkou, je to tvoje vysněné povolání?


Původně jsem chtěla být herečkou, ale na DAMU mě nevzali. Být pediatrem byla druhá volba a jsem za ni ráda. Jako herečka bych sebe nebo děti rozhodně sama neuživila.



Teď tak trochu odlehčím. Jaké jsou a byly lásky jedné plavovlásky?


Že prý odlehčíš. Smích. Byly vždycky opravdové, takové co svírají, ničí a zároveň i dávají tolik energie, že ji člověk není schopen ani strávit. Ale vždy, když ta zamilovanost opadne, člověk zjistí, že žil v klamu. Dvakrát jsem to zkusila, mám dva kluky jako důkaz. Smích.


Prvního vážného partnera jsem potkala v baru, druhého v letadle. Na Ruzyni jsem nastupovala jako single a na Heathrow vystupovala zasnoubená. Při startu mi spadli nové značkové brýle, bála jsem se, aby mi na ně spolucestují nešlápl, ťukla jsem do něj, aby mi je podal. Dodnes si říkám, zda jsem neměla ty brýle oželet. Smích. Ale ne, mám s ním suprového syna, takže bych se jinak zpětně nerozhodla.

 


 


Tak, jak se říká, do třetice všeho dobrého. Nebo nemyslíš, že člověk by měl slevit ze svých pořadavků, alespoň kvůli dětem?


Ne, právě kvůli dětem jsem neslevila. Nechci. Sama jsem vyrůstala v nefunkční rodině. Vím co to je, když dítě v takovém prostředí vyrůstá. Jako dítě jsem tím byla hodně poznamenaná. Od šestnácti jsem se defacto živila sama. Moje dospívání je vlastně jen o brigádách, neměla jsem žádné zázemí. Byla to drsná škola života. V té době jsem to tak neviděla, byla to pro mě realita a neměla jsem čas na to jakkoli nahlížet.

 

Zabrousila si na téma mateřství. Snad všechny mé kamarádky, které mají děti si kladou otázku: ”Jsem dobrá máma?” Máš to tak taky?


Trochu a občas. Ale domnívám se, že v tom mám jasno.


A jsi tedy ve svých očích dobrá matka?


Snažím se jí být. Tak samozřejmě jsou dny, kdy se mi do nedaří. Smích. Děti mají někdy přehnané požadavky a žijí v úzce polarizovaném světě. Když jim zakážeš v osm večer čokoládu, máš to nahnuté. Smích.


Ale důležité je děti neustále ujišťovat o své lásce k nim, která nemá hranic. A také že ji nemůže ovlivnit to, jací jsou a nebo to co provedou. Samozřejmě jim vysvětluju, že když zlobí a nebo něco provedou, tak že mě to mrzí a můžu být naštvaná, ale na tom, že je miluju, to nic nemění. To je důležité, aby děti věděli a vyrůstali v upřímných citech.


Veroniko, před dvěma lety si převzala vedení české skoly v Birminghamu, školu přestěhovala do Warwicku. Organizuješ komunitní život, pomáháš krajanům v nouzi. Jak to všechno stíháš?


Vedení školy jsem se převzala poté, co se její zakladatelka Marta Filipová rozhodla přestěhovat zpět do Brna.

A jak to stíham? No nezastavím se. Samozřejmě na to nejsem sama, pomáhá mi celý tým skvělých lidí, rodičů a dobrovolníků, bez nich by to nešlo.


Také by nebylo fér nepřiznat, že mi pomáha moje matka. Asi mi tím chce splatit ten čas, který na mě předtím neměla. A pro kluky je super mít babičku. Jako babička je skvělá, mohla by dostat metál. Mamka je učitelka pro první stupeň, takže na Williama má aprobaci. Smích.


Pomáhá mi zárověň i s chodem české školy.





















Babička Irena Černá k tomu dodává, že ji to baví a život bez vnoučat si už nedokáže představit.

Na Veroniku prozradila, že je perfekcionista, který se nesmíří s průměrem. Má vysoké cíle, žije  ve vlastní dokonalosti a to jí zabere tolik času, že běžné věci neřeší. Nezavírá skříňky, šuplíky ani dveře. Když ráno vstanem vypadá to tu, jako když doma řádil poltergeist.

 

Ale i tak jistě tvá komunitní práce zabere víc času než máš. V čem vidíš potřebu se veřejně angažovat a pomáhat lidem?


Víš, když jsem sem přišla, cestovala jsem někdy i dvě hodiny, abych se setkala s nějakými čechy a měla možnost si promluvit.


To kvůli jazyku?


Z počátku možná, později už rozhodně ne. Spíš jsem potřebovala mluvit s někým, kdo má stejný původ, s kým se můžu zasmát a promluvit si na stejné téma. S cizincem se nezasměješ nad hláškami z Pelíšků či Popelky.


Šlo mi také především o možnost být sama sebou v tom rozhovoru, nemuset být formální, politicky korektní za každou cenu.


A proto si umím představit, že ta naše školička je takovým ostrovem na širém moři. Někdy takový ostrov dokáže být i záchranným přístavem pro trosečníky jindy jen místem zastavení, oázou domoviny. Ale hlavně dává možnost budoucím generacím si své češství udržet a v tom vidím největší důvod v naší činnosti vytrvat. Není to samozřejmě jen moje práce, nýbrž práce všech spolupracovníků, dobrovolníků, rodičů a hlavně dětí.


Za každým z nich stojí příběh. Možná jiný než ten můj, ale stejně zajímavý. Mají svoje bězná trápení a přesto jsou ochotni pomoc dobré věci. A toho si vážím.


Vaše organizace se zapojila do projektu Česká obec, není to práce navíc?


Hodně lidí si to může myslet, ale z mého pohledu nám to práci spíš ulehčí a nabídne nám to možnost bližší a efektivní spolupráce s ostatními spolky. My stejně již tu činnost vykonáváme a takhle se nám podaří propojit některé projekty a komunitní službu ještě více zpřístupnit našim krajanům.


Do rozhovoru vstoupil William s dotazem, jestli ten pán, který tak dlouho mluví s maminkou, bude jejich nový tatínek. Po vysvětlení, že ne, že jsem maminky kolega, požádal, abychom to zkrátili, že musejí jít na vlak. Upozorňuji, že na vlak se nechystali a Veronika dovysvětlila, že  William zdokonalil formu svých výmluv. 


Které jídlo má Veronika Machalová nejraději?

Jsem češka jako poleno. Mám ráda domácí českou kuchyni, selské speciality. Na fish and chips, nebo curry mě nikdo nelapne. Nežiju podle diet, jsem gurmán.

 

Jaké umění máš ráda?


Určitě české divadlo, když jsem v Čechách, navštěvuju je poměrně hodně. Oblíbenými scénami jsou Divadlo na Zabradlí, Studio Dva a samozřejmě to Narodní. To je vždy velký svátek.

Jakou knihu jsi četla poslední dobou a čteš vůbec?

Čtu tuny textů převážně odbornou literaturu, proto snad v osobním životě sahám spíš po lehčí literatuře. Docela často čtu knihy Patrika Hartla.

 

Co ti současná krize dala, uvědomila jsi si něco?


Snad jen to, že rodina je to nejdůležitější. Ve svém okolí pozoruju, že se vynořil fenomén part time matek. Díky pracovnímu vytížení, dlouhému vyučování a mimoškolním kroužkům se mnoho matek odcizilo mateřské roli a neumějí být se svými dětmi dvacetčtyři hodin denně sedm dní v týdnu.

To se musí znovu naučit.


Veroniko jaké je tvé motto, nebo máš nějaké životní krédo?


Co nás nezabije, to nás posílí, ale kulturistku ze mě nikdo dělat nemusí.


Během našeho telefonátu syn William dodělal čínskou specialitu a je přípraven servírovat. Proto nezbývá než se rozloučit.


Veroniko děkuji za tvůj čas a přeju dobrou chuť.

 

To byla Veronika Machalová,

Starostka České obce ve Warvicku

Dětská lékařka, ředitelka české školy, budoucí divadelní ochotnice, ale především matka dvou synů




Autor: Tomáš Kostečka

Foto: Veronika Machalová - soukromý archív

Editor:Lucie Scherksová

ComeniusUK Copyright © All Rights Reserved