Tak, jak se říká, do třetice všeho dobrého. Nebo nemyslíš, že člověk by měl slevit ze svých pořadavků, alespoň kvůli dětem?

Ne, právě kvůli dětem jsem neslevila. Nechci. Sama jsem vyrůstala v nefunkční rodině. Vím co to je, když dítě v takovém prostředí vyrůstá. Jako dítě jsem tím byla hodně poznamenaná. Od šestnácti jsem se defacto živila sama. Moje dospívání je vlastně jen o brigádách, neměla jsem žádné zázemí. Byla to drsná škola života. V té době jsem to tak neviděla, byla to pro mě realita a neměla jsem čas na to jakkoli nahlížet.

Zabrousila si na téma mateřství. Snad všechny mé kamarádky, které mají děti si kladou otázku: ”Jsem dobrá máma?” Máš to tak taky?

Trochu a občas. Ale domnívám se, že v tom mám jasno.

A jsi tedy ve svých očích dobrá matka?

Snažím se jí být. Tak samozřejmě jsou dny, kdy se mi do nedaří. Smích. Děti mají někdy přehnané požadavky a žijí v úzce polarizovaném světě. Když jim zakážeš v osm večer čokoládu, máš to nahnuté. Smích.

Ale důležité je děti neustále ujišťovat o své lásce k nim, která nemá hranic. A také že ji nemůže ovlivnit to, jací jsou a nebo to co provedou. Samozřejmě jim vysvětluju, že když zlobí a nebo něco provedou, tak že mě to mrzí a můžu být naštvaná, ale na tom, že je miluju, to nic nemění. To je důležité, aby děti věděli a vyrůstali v upřímných citech.

Veroniko, před dvěma lety si převzala vedení české skoly v Birminghamu, školu přestěhovala do Warwicku. Organizuješ komunitní život, pomáháš krajanům v nouzi. Jak to všechno stíháš?

Vedení školy jsem se převzala poté, co se její zakladatelka Marta Filipová rozhodla přestěhovat zpět do Brna.

A jak to stíham? No nezastavím se. Samozřejmě na to nejsem sama, pomáhá mi celý tým skvělých lidí, rodičů a dobrovolníků, bez nich by to nešlo.

Také by nebylo fér nepřiznat, že mi pomáha moje matka. Asi mi tím chce splatit ten čas, který na mě předtím neměla. A pro kluky je super mít babičku. Jako babička je skvělá, mohla by dostat metál. Mamka je učitelka pro první stupeň, takže na Williama má aprobaci. Smích.

Pomáhá mi zárověň i s chodem české školy.

Babička Irena Černá k tomu dodává, že ji to baví a život bez vnoučat si už nedokáže představit.

Na Veroniku prozradila, že je perfekcionista, který se nesmíří s průměrem. Má vysoké cíle, žije  ve vlastní dokonalosti a to jí zabere tolik času, že běžné věci neřeší. Nezavírá skříňky, šuplíky ani dveře. Když ráno vstanem vypadá to tu, jako když doma řádil poltergeist.

Ale i tak jistě tvá komunitní práce zabere víc času než máš. V čem vidíš potřebu se veřejně angažovat a pomáhat lidem?

Víš, když jsem sem přišla, cestovala jsem někdy i dvě hodiny, abych se setkala s nějakými čechy a měla možnost si promluvit.

To kvůli jazyku?

Z počátku možná, později už rozhodně ne. Spíš jsem potřebovala mluvit s někým, kdo má stejný původ, s kým se můžu zasmát a promluvit si na stejné téma. S cizincem se nezasměješ nad hláškami z Pelíšků či Popelky.

Šlo mi také především o možnost být sama sebou v tom rozhovoru, nemuset být formální, politicky korektní za každou cenu.

A proto si umím představit, že ta naše školička je takovým ostrovem na širém moři. Někdy takový ostrov dokáže být i záchranným přístavem pro trosečníky jindy jen místem zastavení, oázou domoviny. Ale hlavně dává možnost budoucím generacím si své češství udržet a v tom vidím největší důvod v naší činnosti vytrvat. Není to samozřejmě jen moje práce, nýbrž práce všech spolupracovníků, dobrovolníků, rodičů a hlavně dětí.

Za každým z nich stojí příběh. Možná jiný než ten můj, ale stejně zajímavý. Mají svoje bězná trápení a přesto jsou ochotni pomoc dobré věci. A toho si vážím.

Vaše organizace se zapojila do projektu Česká obec, není to práce navíc?

Hodně lidí si to může myslet, ale z mého pohledu nám to práci spíš ulehčí a nabídne nám to možnost bližší a efektivní spolupráce s ostatními spolky. My stejně již tu činnost vykonáváme a takhle se nám podaří propojit některé projekty a komunitní službu ještě více zpřístupnit našim krajanům.

Do rozhovoru vstoupil William s dotazem, jestli ten pán, který tak dlouho mluví s maminkou, bude jejich nový tatínek. Po vysvětlení, že ne, že jsem maminky kolega, požádal, abychom to zkrátili, že musejí jít na vlak. Upozorňuji, že na vlak se nechystali a Veronika dovysvětlila, že  William zdokonalil formu svých výmluv. 

Které jídlo má Veronika Machalová nejraději?

Jsem češka jako poleno. Mám ráda domácí českou kuchyni, selské speciality. Na fish and chips, nebo curry mě nikdo nelapne. Nežiju podle diet, jsem gurmán.

Jaké umění máš ráda?

Určitě české divadlo, když jsem v Čechách, navštěvuju je poměrně hodně. Oblíbenými scénami jsou Divadlo na Zabradlí, Studio Dva a samozřejmě to Narodní. To je vždy velký svátek.

Jakou knihu jsi četla poslední dobou a čteš vůbec?

Čtu tuny textů převážně odbornou literaturu, proto snad v osobním životě sahám spíš po lehčí literatuře. Docela často čtu knihy Patrika Hartla.

Co ti současná krize dala, uvědomila jsi si něco?

Snad jen to, že rodina je to nejdůležitější. Ve svém okolí pozoruju, že se vynořil fenomén part time matek. Díky pracovnímu vytížení, dlouhému vyučování a mimoškolním kroužkům se mnoho matek odcizilo mateřské roli a neumějí být se svými dětmi dvacetčtyři hodin denně sedm dní v týdnu.

To se musí znovu naučit.

Veroniko jaké je tvé motto, nebo máš nějaké životní krédo?

Co nás nezabije, to nás posílí, ale kulturistku ze mě nikdo dělat nemusí.

Během našeho telefonátu syn William dodělal čínskou specialitu a je přípraven servírovat. Proto nezbývá než se rozloučit.

Veroniko děkuji za tvůj čas a přeju dobrou chuť.

To byla Veronika Machalová,

Starostka České obce ve Warvicku

Dětská lékařka, ředitelka české školy, budoucí divadelní ochotnice, ale především matka dvou synů

Autor: Tomáš Kostečka

Foto: Veronika Machalová - soukromý archív

Editor:Lucie Scherksová